Noc již rozestřela čirá Perutě své divoké, Země, co nevěsta sirá, Lká své boly hluboké.
Že prý zašel ženich její, Blažit milku vzdálenou, Že se jí teď v dáli smějí, Bez něho žeť mrtvolou.
Ba, on své družstvo valné K ochraně jí nenechal, Vzal je vše k své pouti dalné, Svit jen jeden v stráž jí dal.
Sluhu zanechal zde svého, By jej zase ohlásil, Až se vrátí ze cizého Lože, zem by odprosil.
Strážce ten se hrdě vztýčil, Vyváznout chtě z poroby, Zemi celou září líčil, Smířil její žaloby. –
Zotavena vzhůru vstane, Stráž k své službě vyzývá, Líce její zase plane, Jak ji ženich vidívá.
Strážník pochodeň svou metá V uhly země nejzazší, A již rudé světlo letá V hory, doly nejdálší.
Lesklý svit vše tvorstvo šálí, Všechno vstane k veselí, Lid se sbíhá z blízka, z dáli, Celé houfy přispěly.
Však – jen labuť pluje bílá Po jezeře zvlněném, A své zraky na stráž sýlá, Želí, pláče v bolu zlém.
Ze světa již má teď jíti, Smutno jest jí v samotě, Někoho chce s sebou vzíti Tam k té věčné temnotě.
Pro soudruha dalné pouti Vyhledala rosmarín, A pak počne kolem plouti Bělistý ten její stín.
Všechen tvor tu strachem bledne, By mu věnec nedala, By ho ku nevěstě ladné V lože s sebou nevzala.
„Bohyně – vládkyně! Koho, koho Mám ti v oběť dát, V lůno bohův odevzdat?“
Tak se labuť v kolo táže Ve posledním zpěvu svém, A hlas děsný zdola káže Bujným touhy plápolem:
„Toho – toho Nejbledšího, Nejmladšího, Bych jej mohla líbati,
Ve své rámě jímati.“ Znova labuť v kol se plaví, Vše se nutí k ruměnu, Všechen tvor se starším staví,
Nechtě světa výměnu. V strachu opodál já stojím, Jakby socha kamenná, Stráže té se jaksi bojím,
Hrozíť zář mi plamenná... . Ach... a ke mně plují stíny, Jáť jsem tady nejmladší, U mne stanou rosmaríny,
Žeť jsem ach ten nejbledší!... Což mi nikde spásu zříti? Což mi nikde naděje? Mám snad zapomenut žíti,
Což mě svět již zakleje?... Mně ta labuť zpěv loudí, Smrti anděl pokynul, Bledá kostra kolem bloudí,
Žití proud mi vyřinul. Na jelenu letí ladná Víla, Mně svůj bujný věštec podává, Mne však opouští již síla,
Morana se na mne usmívá. –
Cookies on Poetry Cove