jsem po prvé a chabě pochopil
svět zvláštní, jménem náměstí.
To, kolem něhož naze beze střech
se klikatila, lehce vlnila
půvabná čára štítů vysokých,
hudební vlásek na dutině nebes.
Tam přehluboké byly večery,
kdy slastné dusno mládí temnomodrého
slévalo se s omámením věčna.
V tom městě nalezl jsem tebe,
jejíž srdce vznešené a teplé
žilo skryto za květinami.
V soumraku letním těžká vůně luk
přivívala z dálky venkova
a zrychlovala srdce neklidná.
Tu v šeru vlahém, toužebném,
jak mírná míjela jsi mne,
mou duši zaplavila zraků zář,
zelenavý zavlál šat.
A v nevystihlé krátkosti té chvíle
celé mládí mé se provždy zhustilo
v to zelenavé zavlání.