Všemi prostorami hluše burácí
proud síly nesmírné a neviditelné,
povodeň temna. Trnou óry,
jich sladké záře slávou hýřící
jsou pustou nocí; třesení
křehkých světů fluidních
děsí vytřeštěné zraky duchů,
proletující všesvětovým stínem.
Zhaslé aury ježí se
kolem temných podob andělů,
jich šerý zjev se vlní: tenký stín
zmítaný mocí neznámou.
Tu na své poutí věčnem
i velký aion, svého lidu bůh,
stane, v stinné dítě zmenšený,
nic nevědoucí v prázdném nitru svém.
Třesou se planety, jich záře duchovní
rázem zmrtveny; a hlínami
proplývá mocně stejný proud,
moudrá, přímočará temnota,
v níž hmota jest jen řídký vzduch.
Změny dějin, nové řády, myšlenky
vlévá proud a obnovuje svět.
Tak kámen, strom, tvor, seraf nabírá
sílu duchovou a tvůrčí moc.
A v centru všeho hlavní Sirius
je černá koule s děsnou koronou
a v tomto zatmění svém v sebe čerpá
z hlubin Boha síly bezedné,
jichž strašný jas smí chápán být
zraky konečnými jen co tma,
a dále vysílá je všemu vesmíru.