jehličí měkké dosud po letech vůní jejích vlasů voní jemně. Na konci cest se zlehka kloní keře, jak někdo neviděn by kráčel blíž...
Pojď, snad tys. – Z věrných dálav temnou báji času hučí hvozd. Ve velkých rozlohách, kde nelze tušiti konce lesů,
volání slyš, teskné volání známého hlasu, jenž jde a bloudí a se ztrácí; jdeš vskutku v daleku někde
nebo v sluchu horečném se rozpoutaly dávné záchvěvy sonorních tónů, ztracená? I šumot domnělých kroků
v houštinách tajemně kývajících vyvanul; zešeření mysl sevřelo, dolů spouštějíc se
na nehybných křídlech mraků. Teď les se rozplakal jemným nářkem celý, tichým zpěvem šelestného deště,
a zrosena ševelným šeptem, opuštěna v hlubinách těchto, dumala lesní Panna. Jabloni uprostřed polí,
přízraku veliké hlavy smutného, spícího obra za šera, za šera dnů, k bezhvězdným nocím můj pozdrav,
osamělého chodce, jenž tebe vzpomínal v dáli, za lesy, za lesy tam. Koleje jdou z prázdna do prázdna.
Sám u staničky, domku. Jedna svítilna kraj šerý obzírá. Jak je jí tu, když v zimní noci starostlivě bdí? Dešť známě šustí mi, jak jednou večer v září,
vůně zahrádky se tmí, jak v jiný, dusný večer, kdy po dni horkém dlouhým, zadušeným výstřelem tu zahučala boru mrákota a mládí mé s tou chvílí chtělo věčně ztrnout ve věčnu.
Cookies on Poetry Cove