Povlává stále kadeř zjasněná,
ta plavá vločka posledního svitu
uvázlá u keřů, jichž rouno temnící
na krajích pohladil jas nebes chabnoucích.
Tam vlní se šat bílý. Onde tvář
milostná ruší mlčení
pozvolným posunem svým k obloze;
světelnou masku, zčechranou
z příze zlata, zamřelého něžně,
vloží na ni západ. Srdcí výron
stojí ve vzduchu a osamělé srdce
trhá slastnou silou lásky vesmírné.
Proč, proč bych mír si nevzal z úsměvu
těch srdcí kvetoucích, proč silný fluid jich
bych nevpíjel a nebyl tajně účasten
němé hlubokosti jejich lásky,
jako týmž co oni, dlouze vnikavým
šumem akátů jsem prolínán?