Prostřed hlubin nesmírných
drobná hvězda osaměle žije;
v temnotách vesmírných
třepotá se její nostalgie.
Ale zde na temnotě hlíny
cos jako záhon, rozplynulý v šeru,
si matně vysnilo bledé skvrnky květin
v omamném pozdním povečeru.
Mezi dálným světem a květem
světelných roků let.
Kdo ví tam, že pohladit mohu
ten blízký, tak důvěrný květ?