Třpyt svaté stálice sám na skle černém bděl
a propast uhlová se rozvírala za ním
a vítr bolestný se v chladném krbu chvěl
jak dítě ztracené svým převysokým lkáním.
Noc táhla hluboká. I klavír daleký
v mollových akkordech tich’ tlumen bledou rukou
a tu van větru byl chór prázdný, předvěký,
z rtů kněžek nirvanských, mdlých marna tesknou mukou.
Je v dálce širá pláň, kde klidná světla věčná
zří na mlčení cest, v němž naše kročeje
lze tušit dosavad, jak v stínech aleje
tam jednou braly se v den dávný nekonečna.