Ve vánku prvně prochladlém
již jesenní má útulnost
šeravý sestaralých listů šum,
jak mnoho jich když k sobě choulí se,
teplo střádajíce před spánkem.
Bleďounce sirné mráčky, zelenavě šedé,
fialovošeré s krajem oranžovým,
tanou na světelné záplavě,
v níž zhynulé se taví letní růže,
nad hřebeny kaplí zčernávajících.
V uzavřeném chrámu slabý dívčí zpěv,
tam v liduprázdnu jásá vzdáleně,
k výším vzlétá křídlem milostným.
Zpěvu zavřenost a mráčků zadumání,
černá ostrost křehkých hřebenů:
Tiše obloha se otevřela k věčnu.