Kdo na zeď prudce zaútočí,
snad někdy hmotu prorazí:
Jas nesmírný pak oslepí mu oči
a zmámí divosladké obrazy.
Že zemřel za živa, se domnívaje
zří do hlubin, kde slunce duchovní
svým moudrým žárem hřejí křehké kraje
a živí tvory svatých úrovní.
Kde etherické nesčíslno duší
zmar popírá a v pravdě kolotá
a za závojem jsoucna kde se tuší
Duch nevýslovný, propast života.
Pak zas se zastře příkrov kobaltový,
tma hluchne tmou. Snad třetí den
po chmurné smrti jenom smrt mu poví:
Spi. Byl to pouhý sen.