V uhelných nocích, za tmy nové luny,
nadměrnou vášní čisté hvězdy žijí,
stín lehký vrhá klas, květ, ruka, struny,
když modrými je vznítí magnesii.
Ty stíny stálic pozvolnými suny,
neslyšné třtiny, v tebe lehce vryjí,
v mhu vědomou, má duše, blahé runy,
zvěst o tvé tajné vlasti Etherii.
Mdlá hmota, plytce tkaná elektrony,
svým hrubým zdáním tebe nelekej,
to v širém prázdnu matných bodů vír.
Svou pouhou vůlí náhle zastav jej,
i zmizí zeď, strom, skála, zem i zony
a volna vejdeš ve světelný mír.