Neviditelný ve dnu velmi slunném
burácí vichr slojemi ostrojasu
i stíny příliš černými.
Píská v trhlinách, divě se účelu jejich,
všechna kamna spojí v hrobové varhany;
ale bílé mraky si ho nevšímají,
hluše plíhnou se napříč.
Vyjdu, podoba učiněná z větru prázdného,
v ní vědomí smrští se na tyčinku černou,
ta jednostranně, úsilně bude moci myslit
jen na nejhlubší kořínky bytosti,
je vyrvávat jak trávu ohlušenou
při hukotu zapomínavém.
Tak uvidím kývání topolů v tomto kraji,
ale totéž kývání hájů v pláních,
cypřišů v kampaních, na širé pevnině.