Hučící země slévá proudy čtvrttonů
v jednotvárnou, divě nehmotnou bouř.
Sosna sosně vítr sděluje.
Kmen naze prahne k výši, povstalý;
jak břitká smuha mouru nalepen
v oblouku klamném na vzrušeném nebi,
tkví na něžné, prchající šedi.
Těžké kývání všech mocných drv
zajatým tancem, řevem srdcejemným
táhle přisvědčuje k osudu pustotám.
Listuj, vichře, listuj knihu života,
rozevřenou na kolenou mých;
prázdné stránky práskavě obracej!
Přiložíš, vichře, duchová ruko země,
jediné znamení na poslední běl,
přiložíš tam tvrdou pečeť smrti.