Znaven spočívaje, do vsi nahlížím,
v brav shluklý, křivolace zbrázděný.
Těžkopádné rysy věže, bíle svítící,
s cibulí prostoduchou, praví:
„Nehleď na mne; ne pro tebe
stojím dlouho v tomto koutku hor;
ale pro ty, jež má křtitelnice vzbouzí,
kdo, část své hroudy, tráví prostý věk
v zahradách zhoustlých, s nimi stárnoucích,
kdo při mém zvonku mrou, v mém stínu tlí.
Tys jen poutník, bez kaple a rovu.“
Ne, nemám pravdu, cizím pohledem
ruše dobré stádo starých střech.
Jen je-li v sebe stulen, teple dýše mír.