Věčně vzpomínati na lhostejné místo,
na němž zastavil ses ve lhostejný den,
před dálkou široslunnou, na své pouti.
Jsou bezvětrné obzory, však jako by
dech dálav od nich přicházel.
Háj za tebou, kde suchým listím vysokým
tvé bytí brouzdalo se dnes a nikdy víc,
v svém spánku netečném tě vidí jen
jak matný přelud vzdáleného snu.
Tichý tep srdce slyšet důvěrně
v mírném šelestění kraje.
Rysy kamenů jsou výmluvné
a němě zpívá, v svatém mlčení,
hovor zdroje vnitřního.
Je krásné, neznámý a samoten
tiše projít steskem vesmíru.