a dlouhý cvrkot opíjí luk chmuru,
večery zádumčivé hvězdy Země,
kdy prostřed hrozných rozloh vesmíru
my dýšem v titěrném a těsném blízku,
jen odděleni plytkou stěnou vzduchu,
leč nikdy neprojdem ten tisíc stop,
kdy prostřed ohromivých věků, věků
my dýšem tutéž prostomilou chvíli,
leč není stisku, jenž by chytil nenávratno,
by ruce zachvěly se slastí současnosti,
ty večery tak monotonně míjí,
v nichž uplývá a mizí naše žití,
smrtelné, krátké žití v prachu země,
dvou bytostí, jež setkaly se marně.