Mlčelo osamělé srdce
v nehybném a těžkém oblaku
temného mládí; nepoznávalo
lahodného tepla útlé ruky,
nevěřilo v taje duchovní.
Hřávalo se chmurou jehličí,
jeho přítelem byl sirý,
světem opuštěný vítr.
Černočerné lesíky
prchaly k východu s globem
a obnažovaly udivenou lunu,
jež jako by stoupala.
Jindy se pozdvihaly posupně
na bledavu pozápadním
a zvolna, váhavě pohltily
její teskný člun;
vroubkované pleso ztuhlé smoly,
rádo pijící rozplývavou zář.
Bylo trvalé šero po celé zemi,
závoj hlubokého marna,
a v městech uspávající fontány
vrhaly k mrákavám matné vody,
goticky zlomené v beznadějích.