hloubce jinochově, jež se tměla žalně.
Kdo to hledí na mne?
Jaká mladičká a mírná síla?
Co bys mohla říci mi,
příliš jasná, milá, radostná?
Tajně zírala svým vnitřním pohledem
v černé, hluché pleso uvnitř mne;
i v mlčení, jež nad ním zmrtvělo. –
A při odchodu zvedl se
k mým očím velký, jasný zrak.
Hlubiny azurové záře! Za nimiž
bydlí bytost nově stvořená,
dosud neurčitá, jejíž obrysy,
v šeru kreslené mhou světelnou,
rýsují jen matně její vznešenost.
Tak prostřed přeludného světa
se zjevila mi pravda tvého jsoucna.