V dlouhém třepotu hořících lesních plátků,
v té prchavé hudbě zelené,
dýchám vrcholů umlkavý šum;
bližší haraší světle, beznadějně,
dálnější hučí neurčitou moudrost,
Čmel teple bublá u mne, jak by za stromy
se blížil hovor teple medový.
Elmione, dnes je zase den,
kdy daleko odtud, před tisíci dnů,
tvé srdce mladičce se rdělo
a hebké modřínky hladily ti vlas.
Vždycky, vždycky nepřítomná,
vzpomínej na ten den lesní,
jenž každým rokem šeřeji se stmívá;
vzpomeň dnes, a snad i pro mne
tvá krásná mysl se zvlní vzpomínkou;
byť mezi námi široširý prostor,
ta bude jediné sdružení nás,
jediná jemná, letmá totožnost.
Mnohé spavě slunné dny
přejdou, než přestaneš býti;
ale do uličky neměnného městečka
z dálné mlhy lidstva nedolehne k tobě
tepot srdce zapomenutého.