Měsícem prováta modrošerá
mlhotiš; v jejím moři jeden
plamének hochů osamělých,
přeúzký, bez volání tone.
Proč hlína pod nohou se náhle
stala bez tíhy chmurným snem,
na němž kaboní se steré,
neurčitě zhoustlé ostrůvky
dumy-trávy?
To's ty, kruh zastřený,
neviditelný jako vyšší moc,
tys ji projal tuchou záře své,
která hmotu zduchovní,
z ní činí jiné zjevení.
Prostřed něho bude mysl moje
mrákotou, v níž divné tvary klíčí,
jež netušené pojmy tká.
Bude plout jak šerý obláček
v nejistotě uranského dne,
uspán plyne nad planetou dálnou,
jejíž prsť je lehká jako stín.