Je přece zázrak! V pratmě nekonečna
sto tisíc soustav srší, jiskří div
mhy mihotavé, smělá dráha mléčná,
zrak zmámen zírá na hieroglyf.
Náš oblak-svět (prach vírný neskutečna?)
snad už byl o let myriadu dřív,
jej vichří v modrou spirálu smršť věčna,
v tmě tana, z dáli drobný, zdá se živ.
Tím houpán realnem, slep jeho jasem
nahmatám maně pod svým chladným vlasem
zas hádanku, jež divně zve se duch.
Snad druhá ze sebe i z prvé zšílí,
hloub za vesmírným černem nezáří-li
záhada záhad, divně zvaná Bůh.