Uhaslo v temnost vlahé okno cizí
a tiše načrtnutá stromu duše
v oddání mírném před ním náhle zmizí;
zmítáním marným napodobí hluše
stín zvonu starobylá ave jemná
na zemi, kde s ním šumí listů stíny
(v rozlitém stínu vlhkém listů stíny
jsou nezřetelnou částí všeho temna)
za větru, téměř téhož, jenž se chvěl
kdys ve vlas dávných mrtvých, zčeřený,
a ze rtů jejich v soumrak unášel
marnosti smírné šepot ztracený.