Stříbromech drnu v pololuně
leskne se jak voda rozlitá;
útlé stromky pláčí chvějně polotmou,
v spárách kůlny pustě hvízdá vítr.
Když při mé chůzi stříbrozář
matná nenávratně sklouzla
po hrbolu půdy krátce drnitém,
v tom, v tom bodě věčna nenadálém
stanul duch můj; v pusto zíraje,
v nadechlý pruh lesů dýmových,
bytí svoje obhlédal
jako bratr větru šerého.