Jak celý život byl bych prodlel tu,
mlče u okénka hostinného statku;
jak povždy byl bych rolník ten,
jenž dlouhá léta svá ven zíraje
ví, že kámen, zasazený v dlažbě záspi,
bude se tu v hlíně zračiti
stejným obrysem i v smrti jeho den.
Cosi záhadného,
nevelká mlha-vatra,
vychází velmi zvolna za střechou,
matně oblá stříbromha;
vylije zoubek slemene,
jenž truchle zčerná, ostrý oharek,
spálený jak všechno proti luně.
Jen krátký, zádumčivý den
byl někým pro mne otevřen.
Připozdívá se. Nevědomý spánek
už z koutů počíná se řinout
a k mysli pozvolna se blíží.