Když poslední něhu světla vydechovaly vázy
v pokoji zalitém těžkomyslným stínem
(jen záře tichého plamene v černých skříních
budila zarudlé hloubky),
tu hluboké mlčení vůkol na struny dávné
ševelit počalo akkordy nejtišších tónů,
jež bloudily tmou jak doznívající písně
zesnulých krásek,
všechno šumění zapomenutých lesů,
všechna ticha večerů pod souhvězdími
a také všechny záplavy lunárních září
ožily ve mně;
všechny zraky viděl jsem poznovu hořet,
světlo vědomí v hlubině bývalých duší,
sladké, moudré, laskavé a něžné,
předrahé zraky;
všechny hlasy šeptaly zesláblým timbrem
vodotrysků umdlených k jitru,
všechny hlasy, které už nevyloudí echa
dumavým hájům pevnin.