Neznámý, jejž jsem potkal za soumraku,
jenž těžkou zřítelnicí hltáš tmy
a modré chvění vracíš z ticha zraků,
proč náhle jsi mi divně neznámý...
Byls měkkým chodcem stinné silhouetty,
již v jednom dětství zahlédl jsem jít,
když lehkým vanem v šeru Atlantid
stmívala plaše bledozářné květy?
Byls knězem posledním, jenž zpustlý chrám
na mrtvé hvězdě střežil věrně v tmách,
kde z všeho lidstva zbyl jsem s tebou sám,
v posledním šepotání mléčných drah?
Byls jiných světů bohem běloskvoucím
v růžových hájích, ibisi kde hoří
a svaté slunce pijí z horkých moří,
kde tebe ctil jsem v zbožňování vroucím?
Byls básníkem, jejž nesměle jsem čet’,
jenž poznal po smrti svou záři ve mně
a přišel, by mé nitro tajně shléd’,
v zdánlivém těle ze vzdálené země?
Byls chmurou večerů v mém mládí sirém,
kdy těšil jsem se z bezútěšné hudby,
když v těžkých pláních vítr kvílel šírem
a dutě huhlal záhadu mé sudby?
Jsi snem, jenž stále vrací se v mé snění,
a lesů neuzřených ševel měkký,
a mého jsoucna dálné doplnění,
souběžné se mnou hloubkami a věky?
Podivný, náhle známý po jediném
zastřeném gestu dlouze mlčícím,
v němž zhuštěna tvá bytost, v žití jiném
kdy opět potkám se s tvým věčným stínem...