Trsy šera sálají z keříků.
Nakloněné kupy tmy svatě zhroucené,
širé javory, jsou vhrouženy
za prostor, hloub než v spánek (nedýší),
spojeny s nevědomím základů
země, jež v ně stouplo jako vlahá hluš.
Horký, jediný ton cvrčka,
nit stříbrošerá přímočárně blouzní,
chvatně trčí opojenou chvílí.
Dvojtěla sazová, jak raněná
v své nehybnosti, roní černé mlčení.
Bledá skvrna vlasy o dlaň
ztraceně opírá, ubohou lstí.
,Uzdravuji vykoupanou pletí,
má duše sídlí v pleti horoucné.
Rujnost těl je nejčistší země vzdech.
Chudobná pára jiných blah,
vybájená, przní hmotu velikou.’
„Nebudu-li míti právě tebe,
už nikdy světlo-vítr, tetelící všemi
listy léta, nezaševelí
v loubí nitra mého blahou píseň.“
Neznámo douti počíná,
hourá stromovím, plášť bledý porozvírá,
zvětšují se hvězdy, srší jiskrami
a se blíží, cvrček je rokotáním...