Tichounké jaro, bělosněžná plachta svátečního člunku
skoro stojíc řeže perleťový odraz-dým topolů,
v skvoucí bažině řeky tryskají nové a nové vlnky
v stříbrné záři blahavého slunce, božství jara.
Mladičkým leskem, vláčným, mazlivým,
slínají kusy vzduchu v oslnivé prouhy.
Staré kolovrátky, frkačky, harmoniky ústní,
prosté hudby slábnou z žíravé zeleně údolí,
ve výši slejí se: prostor tu hraje na varhanách vzduchu
vrnivý hymnus, dumavě tenký, svatě zvětralý,
blouznivě jistý, nezvratně a tiše
jásající jako duchové ženy vítězné,
modrými výtrysky a spády milých triol,
veselý jako marnost hrobu, neboť nezemřeme,
teskný jako šikmé odpoledne, harfa víry,
miriamská řeč lo-fang.
Mocného života plane mi první den,
otvírá se krása světa, hloubky nebes, omámené roky.
Budu-li stár, budu-li před odchodem,
v srdci zvadlém nesa půlstoletí,
zase budou tu mladé loďky, kolovrátky a jaro,
ale starodávné jak slunná upomínka.