Pruhu světla v lese smrákavém,
jímž jdu poprvé a naposled,
kde chvějné davy lístků podrostu,
stvořených ze zelené síry žířící,
leč s rubem šerým, tanou bez stopek
na soumraku vyřinulém z prsti,
co přísně zmlkly kmeny stárnoucí,
ty, na něž v náhlém žasu hledím dnes,
jedinkrát za života viděný,
už tebe tedy nikdy nespatřím?