To ticho je zamyšleno
nad nejtišším šumem mžení
v korunách. Něco mlhy nassávše,
mléčně ztuhly chudé barvy
v kraji nyvě ztrnulém,
který propouští černou postavu,
s plihou hlavou smuteční
zvolna jede bez kroků.
Sem tedy zanesen!
Celý osud k tomu mířil,
abych od zdi mile zpustlé
pod hrubým vlasem svislých keřů
v chudé rozlohy se díval,
na nerozhodném místě procházky.
Tu strniště má churý přísvit,
za mých dovršených roků.
Prostřed prázdných roků
mne, dutou slupku ticha,
mlžinkami prosakuje
mír zbytečného žití. –
Šedé blesky soumraku
mžitkově se sřinou,
oslňují náhlým šerem;
zvedne se hudba deště,
divě tichá, pustě útulná.
Kapky světla siného,
slzí chromý deštník.