Milostné světlo mírně slní, zasnívá
první plnost trávy bělozelenou mhou.
Všech stromků prosluněné listy, tichý div
z živoucího křišťálu zelené nadhmoty,
mladičce hoří šťavou průsvitnou.
V husté lahodě vzduchu málomluvného
hnutí vánku je nevýslovné,
nečeří drahých stínů, jejich temnozeleným
temnoplamenem zhedvábněn drn.
Jemné teplo krve vznešené
útle proudí hlavou vzkříšenou.
Vrchol bytosti tu dokončuje
nesmrtelná krůpěj siróoru,
ji měníc v peruť duchů Siria.
Vytržen ze světa, to dumám svatý sen
v ráji v odpoledni nedělním,
v zahrádce prosvětlené hustou,
slunnou mlhou vzdáleného Boha,
na mechovém valu hradu gralského.