Když zajde v mlžinách psí vytí umíravě,
jen v sluchu pátravém se divný vítr diví
a spící nespí snad, jen sklopili teď právě,
jen před mým pohledem, zrak bledý, sladce lstivý.
U lesních studánek, jež čeří šepotání
třtin matně zamřelých a kalí stříbro hvězd,
bloudících přeludů se dusí vzdušné lkání,
dnes večer osudných se obávají hvězd.
Na lodi nehmotné jak mlžin zhuštění
stín plavce větrný se v žasu chýlí zříti,
jak kompas neznámá mu matou zachvění,
co zapomněná zář zas ve vodách se nítí.
A z dálav bělavých mhou vlažnou v bažinách
blíž něžně ševelí tvé kroky sametové,
co zakalený zrak už vidí v polosnách
paprsky vlniti se ultrafialové.