V bezednu plochém oken modrošerých,
kde na skle obloha lpí bez hnutí,
hluboký zavlá ptáka stín (o, z kterých
ostrovů zašlých?) plachou perutí.
Cizinec večerní, sám s lyrou svou,
jež zesnula jak tón, když zbloudí v tmách,
o matné lodi sní, jak dálavou
svůj unášela odraz ve vodách.
Vše mizí v něm a splývá v prázdno tmavé
a vesmír vůkol přeludem se stává,
při duchovitém, přerývaném ave
se v nevědomí měkce propadává.
Jak v kalném zrcadle již v něm se stmívá
i divně mhavý úsměv zemřelých,
jenž, sladký záhrobně, mu v duši zbývá,
jediný záchvěv z všeho jsoucna jich.
A smutný anděl prolét’ v hlubinách
mu zrak a po něm zůstala tam spáti
zář zesnulá a usmířená v tmách:
vzpomínka na ty, kdo se nenavrátí.