Starozlatá aureola světcova
chmurně zmrtvěla v své černé plošce
sazemi věku. Nad sloupem
dvě větve mladé, zelené,
mi pokynuly, abych nikdy
nezapomněl této chvíle,
nevýznačné chvíle nevědomé,
v níž náhle zachvějí se staletí
v jediném dětských lístku třepotu.
Mladičká dívka-dítě před oknem,
pleť ještě vlhká rosou svého zrození
z vod nejsoucna; tys v prachu zde
před okamžikem osmiletým
se batolila, jistě tenkráte
jsi uviděla duchový
podivného chodce zrak.
Snad tedy víš, snad aspoň ty,
co bylo to, co tenkrát snil?
Jen bludné fantasmagorie?
Nebo vskutku dotek něčeho?