míse léta minulá i budoucí.
Stezky změněny a ztraceny.
Z dětského mlází stal se jarý les,
kyv šumných vrcholů, kyv sem a tam,
již naučil se taktu věčnosti.
Leč ne už my, teď jiné mládí
v něm vteřiny čte roků duchovních.
Bývalý obraz hudebního místa
už dochvívá své zašlé vlnění
jen v duších zesnulých neb vzdálených.
Jen soška dosud v zelenavém šeru,
v něm třepotá se nepokojný roj
skvrn slunných. Kolem mocné kmeny,
omšeny jasným světlem zeleným,
poraněny třpytem pryskyřic.
Zde tedy tenkrát, z této čiré studánky
pil jsem div; i otevřel se zrak
a uzřel tepat srdce vznešené,
kam jasná duše z očí vítězných
se snesla, aby prosvětlila je
svým šlechetným a jasným vědomím.
Tak záříc závojovou těla mhou
se zdálo býti kouzelné jak srdce
žen dávnověkých, podivuhodných.
Sám v samotách. Šum, jenž mi rozumí,
mne zamžívá, jak plynou hodiny,
hukot minulosti z dálí uspává.
Pád větévky mne vzbouzí. Mušky pád
zachví třpytnou nitkou pavoučí.
Na studánku lístek žlutavý se schvívá.
Ty, soško, víš; znáš mnohých duší dějiny.
V tvých drobných zracích tmí se moudrost,
z temných drobných hloubek temný proud
v nitro line. Na ševelu hvozdů,
pod tvým nehynoucím pohledem,
mnohdy rozhodl se malý lidský osud.