kde v cizím tichu poutník neusíná dlouho.
Na vápně domu, matně světlém lunou,
ani se nehnou stíny listů kaštanových.
Samo listí šeravé a zachoulené
tráví noc; jen někde zjasněn lupen.
Nehybnost všeho; nehybna i záře.
Utlumený hukot jezu,
snem sordinovaný slap života.
Před zrakem ne tělesným, leč vnitřním,
jemné jitření se budí kolkol,
vzrušily se podstaty všech listů:
to náhlou přítomností její duše,
jež přivanula z dalekého spánku.