Na sloupovém kmenu obraz lesní.
Pod sklem zašlým jaterními skvrnami
mlčící anděl stále vede dítě
kolem hada po chatrné lávce.
Pavučiny zbožně opřádají rám
bezbarvý stářím, drobní, pilní broučci
uctívají jej, mech zhoustle podpírá.
Sotva kdy se vrátí ve svaté to šero
tklivé prsty, které vetkly suchý vřes.
Hlucho trne; netuší,
zda budu teprve neb už jsem byl.
Černem mezikmenovým se zvolna nese
vloček bělavý, na tmáni dlouho tane.
Poslouchat dlouho temný šumot cév.
Cítit: od těch dávných let, kdy chráníval
taký obraz naivně tvůj dětský spánek,
lávky nepřešel's; a méně byl's
v bouři světa než tu vlásek mechu.
A rámě andělovo, výmluvné,
nehybným a vlídným posunem
dny dlouhé hovoří a povždy stejně
jehličí tlícímu a mrtvým tišinám.