Spousty mocně v různo hourají
bezradně; kapky střásá šustot sychravý.
Až k jádru těžce rozčísne se vějíř
a s něho vyjí zobracené ruby
hadříků sesinavělých.
Jak krásno býti opuštěn,
když bez útěchy bouří zeleň mokvavá,
když zevní svět se změní v nitro mé.
Když dlouhé, tmavé, dobré, beznadějné
kyvy mass mi přisvědčivě dají
útulnost mrákotného domova.
Nebo když ve všem vůkol prázdná tuba větru,
fučení zředěného pruh; a nicota
stojí mezi dětsky tenounkým
a vyšeptale temným tonem souběžným
jeho linky hoření a dolní.