Ponurý lesík tmavě rozpráví
nad cestou umdlenou a šerošedou,
jež pozvolna se vlní v dálavy,
kam mrtvé stopy zašlých chodců vedou.
Ohromná, zbožná, zapomněná pláň
mdlé šero vydává jak těžkou páru
a vítr přerývaný duje v tmáň,
jí zajíkavě žaluje žalm zmaru.
Tmou křídlo netopýří mihne se,
nezalká v letu hedvábném a prudkém
a dálné světlo časem zavře se,
zrak dobrý, moudrý, unavený smutkem.