Na hoře teskně zadumané
vítr slabě povívá
haluzemi přemítavými.
Tolik milých dvojic mlčí tu,
každá z nich má vůkol vlastní vzduch,
jediné, tiše slité dvouduší,
v mírném přivrácení svěžích těl
na lavičkách pokojných.
A nad hlubinou, u zdi starobné,
ve vlahých spočívají postojích:
dlaň pevná loket oblý objímá,
z teplé pleti paže, z líce krásně bledavé,
cudné rozvolnění line.
Tu všude, všude zjevy milostné,
i dole v podvečerních ulicích.
Města šedomodrý přelude;
když jsem tebou bloudil, před dávnými léty,
a v snové uplývání tvého bytí
odtud shlížíval co mladý poutník,
stejně pln jsi býval zjevů krásných,
v jichž rukou setkání spí budoucno.
To tytéž bytosti a tatáž jména
a tytéž duše jsou, co tenkráte,
zaklety v jakéms divném, věčném mládí;
tytéž pod listovím, u zdiv drolivých;
jsou v dáli tytéž i dvě mladé silhouetty,
dva nadechnuté indychové stíny,
jichž indychová loďka čeří
tichý reflex západního jasu,
hladký odraz bledě oranžový.