Náměstíčko nízké dlouho
na prázdné kamení se dívá
a mile netečné se dívá
za osamělým krokem jediným.
Vzbudí se náhle světlá zasněnost slunce,
čerň stínů zplodí, jejich břitké obrysy
dumají chvíli na vápenném jasu zdí;
však brzo tají, pohynou;
své jednotvárné dějiny dva stromky
vytvářejí stálým, snovým střídáním
světelných i stinných vln svých listových.
V tom dlouhém, tichém slunce dýchání
jenom velmi zvolna stárnou všechna srdce.