Vysněny tichem usínavých chvílí
mlhavé lampy v kalných ampulích
tam ševelivě nepokojny byly
ztajenou přítomností zesnulých.
Jich mroucím odrazem tma promodrává
neslyšná, pod klenutím loggiet,
v níž přeludem se mihne říza vlavá
jak plachý, v prázdno padající květ.
Pak zhaslo vše. Čís stín mi ovál skráň,
větrné ruky gesto záhadné
kynulo hvězdě, nežli zapadne,
proti ní sině zprůsvitněla dlaň.