MARUSIA MARU

Spavým vanem světla smířlivého bezčasé odpoledne čeří lípy v pochvílích; tu bledý život skvrn se mate, slábne, sílí, hasne.

Útržky jasu staře vzácného vklíněny jsou v trnovníky přehoustlé a v nich se stále třese, žíříc zelené a lehké pápěří.

Pak černé skříně temno vyroní, věci zasmušile odumrou. Tu zvláštní klávesy, bronz ebenový, linou modrošedé vlny stojící,

jako nejhlubší alt duchů, prolnutý hracích hodin dávným rokotem; a doznívají celou hodinu, když dohovoří monotonní píseň,

divnou báseň žití lidského. Jak poutník dlouho bral se plání, hvozdy, šel šerem pustých dnů i v nocích zoufání, až rozevřela se mu velká zář;

i našel boží hloub a jasný klid. A to je ona píseň nejhlubší, ji zvu Marusia Maru. Zahrada choulí se, již lehce prossáta

černým, nachýleným trváním; nad ztvrdlými korunami stromů plynule září vlahá záplava, zelený atlas bledě roztavený,

jejž vzdáleně a ostře protkávají poslední zapísknutí jiřiček. A také to je hymnou mou, všechno toto prosté dění vůkol,

i celý vesmír večerní, jejž prožívám a v něm i sebe, to je básní mého života, písní mou Marusia Maru.

To byla moje touha: Stvořit si ze svých skromných, ale silných dnů svou vlastní modrošedou legendu; tak chtěl jsem v neznámosti žít,

být dlouhá léta tiše ponořen v prosluněný, teskně blahý mír, jenž sílí jako mnoholetý spánek u nekonečného šumění

jasného a pokojného moře, a šeptati si: V tom je moudrost, sen slunným vánkem provívaný, sen duše své i srdce povždy spát.