Věky bývaly, kdy z černé oblohy
zář jediné jen hvězdy Lileiy
klouzala po sliznatých hřbetech ryb
a kdy celé lidstvo nebylo
než jednou buňkou v moři pravěkém.
To byla hvězda, z které fluidum
sil duchovních se mocně vlévalo
po mnohá neúrodná tisícletí
v naši sféru, probouzejíc v ní
hnutí prvoků a později
blekot pololidí vzpřímených.
I moudrý Manu vyšel z něho
i Zeus a jasné jitro Hellady.
Lileia zašla dávno dřív,
než první člověk zrobil první kyj,
a rozkotaná v troskách kolotá.
Však její síly vlnily se dál
v horách, kovech, vodstvech, řasách
a tvořícím se žití vědomém;
dosud hudbou v našem nervu jsou.
Byl večer nesmírného ticha,
když nade globem pustopustých vod
a několika černých, mrtvých ostrovů
zašuměly síly bohů,
kteří přišli z fialové Lileie,
aby utvořili slávu Země.