Plavobílé pleso záře,
v něž rozteklo se slunce západní,
duje burný vítr. Lesy proutěné
dost mají prázdna, by jím bloudilo
dvou živých teplo. Náhlé pocely,
plaménky mlčelivé, provívá
suchý, neustálý šelest. Dole ves
se bíle rozsvítila pozdní milostí.
Spočineme; rukou lehký dotek
proud tichý přelévá, jenž jediný
koluje dvojí krví. Proti ruchu,
v němž pruty vážně na šednoucím nebi
se kývají a rusé, nezmarné
listí prudce střásá zimní spánek,
tvář tvoje žije, citová a útlá,
ze vzduchu mroucí svity sbírajíc
je mění v usmívavý mír.
Vroucné temno tvého srdce roní
drobné trsy aureoly křehké.
Soumrak v útržcích se chytá větví, záhy
neklidný přízrak listu spálí v troud.
V nízkém boru, hustě táhnoucím,
kde klubka jehličí se choulí zádumou,
bezdné polibky chut mají chmurnější
pod temným šumem velké hádanky.
I my jsme její část, dvé soumraků
rty hlubokými slitých, jeden stín
večerem ztrávený, dva lupeny
splynulé se spánkovým žitím spoust.
Již mocné svahy zkypřil studený,
mhavý šer, jenž halí všechno chvění.
Jen na temenu tuhý, řídký vlas,
kalný v šedivu, se dálně třese.