Útlá rybka okřídlená, ptáče,
zafrčí černavě z trávníku,
který je mu velebným šírem,
chytá unaveného běláska,
potom oškubává chudobku.
Pohled hájem letí jak mírný vítr,
až listy splynou v mlhu zelenou.
Nyní, právě nyní třepetá se šátek
ženy, žnoucí na trávě stín;
ale strom, jenž zdědil věkověčný šum
všech těžkých korun od počátku dob,
týmž hučí staromilým hukotem,
jaký v údolíčku dálném z jabloní,
co hlubotajný hovor země
novou, nevšímavou bytost vítající,
se vléval v zatulené podvědomí dětské.