Světelným šumem mlčenlivě šeptá
lednové hvězdy rozplývavý mór
na ledném opálu, kde sině leptá
průhlednou křehkost nadsmyslných flor.
V dumavém zapomnění vlahých tmání
dochvívá prázdné šero měkkých stop
po zvolném vanu nerozhodných dlaní,
jež v soumraku tu bledly, v hloubi dob.
Vzdech táhlý, vzdušný, choře vysílený,
v ó melodickém, zhasle altovém
nedozní nikdy, pro smrt harfy sněný
od dávno zašlých, v stínu mollovém.