V oblohu prostoupenou stínem,
nad nahotou kalné větve,
laskavá kalužinka mokvá,
sálá vlhké modrostříbro.
Čím ponuřeji protmívá se noc,
hrotitě sílí, tvrdší modř
je milováním horoucna.
Mluví opuštěným třepotáním,
hovoří – mlčí; světelná
hluš prolamuje ticho,
mysl strmí k věci zalknuté.
Jasnost mhourá, v bod přivírá se
nechtíc býti, spaní projde hlavou.
Zhuštěná noc jsou tvary stromů.
Elipsa plyné záře kolem černého ovalu,
v něm se houpe umytá krůpěj.
Přeludně vzletí šíjovitou drahou; letí – stojí:
drobný, stříbřitý duch v antracenu.