Pruh osamělé trávy, syrově temné,
vysokostinné, dávně pusté; mezi ní
a zdí se choulí zapomnění zásvětné.
Slepá stěna, na míli snad zřejmá,
z ní bezmyšlénkovitě vápno šeré drolí se
a stará míza malty pískem uchází.
Stodola je navždy obrácena
zády k bezlidnému obzoru,
jehož čára obilím je vzduta;
odtud kraj je bezúčelný,
odkrevněn nějak za sklovinou vzduchu.
Kol střechy zhnědlé vlasy slaměné
lituje šíro čechravé.
Za zády světa ochrnutá pláňka
někdy chřestí, jako z minulosti,
a vítr vlhne v trávě zamřelé.
Bezejmenný hovořím
s přízrakem bezejmenným sedláka
o vyhaslém pokolení vnuků,
on přerývaně huhlá v spárách,
a co dí, je zvukoprázdná marnost
toho sledu odvěkého mnohých,
někdy dlouho živých stínů lidských.