Lesk žhavě plavý řeky vzdálené
mezi blízkým listím, které pluje
po jeho bleskotném a stálém řinutí,
tou hořící, vždy chvějnou rtutí okrovou
v troud spáleno a v smítka černavá.
Výše stejný žhavoplavý lesk
mezi listím: výheň slunce, rozlitá.
Zde pod stromovím oranžový přísvit,
kde stíny chatrné a útlé
leží na dně vlaha.
Trochu šikmo
je opřena má hůl. V tom opření
vidím: Toť je tedy jsoucno mé,
tato chvíle; málo významná
a osamělá; k té jsem věky šel,
duchovnem i hmotou. Z hloubi předků,
z hloubi tisícerých těl a duší,
jako stín, jenž hutní víc a víc.
A v tuto chvíli svou jsem přece Byl,
byť záhy zase tížit přestanu
svým tvarem tento písek pokorný,
byť opět rozplynu se v dobrou zem
a v zamlžených lidských pamětech.