Přes širý okřín hlíny, již zčernalé,
hluchý buran se řítí neslyšitelně,
jen co hučící maska na tváři mi lpí,
jen mrazí tenkým svistem ve stmívavě
houstnoucích vrbách zmámených,
jediných. Tu počkám; oni zmenšují se
k hřbitůvku, vlající skvrny v soumraku.
Nedávný mrtvý dosud táhle huhlá.
Ale z prachu dávných jen pomyslný huk
se roní, nasládlý nicem, tupě stojí,
kácí kámen kříže mnoho let,
prostoupí zídku co šero bývalosti,
jež u zamčených vrátek v kraj se dívá. Starý,
starý ostrůvku na duté, těžké pláni.